Parisina (Byron)

Poema byla pravděpodobně napsána v letech 1812 až 1815 a publikována roku 1816 společně s poemou Obléhání Korintu. Inspirací k jejímu napsání byl příběh Parisiny Malatesty, druhé manželky markýze z Ferrary Niccola III. d'Este v 15. století, tak jak jej popsal britský historik Edward Gibbon ve svém spise Starožitnosti Brunšvického rodu (Antiquities of the House of Brunswick) z druhého svazku jeho posmrtně vydaných Různých prací (1796, Miscellaneous Works). Gibbon zde líčí, jak markýz Niccolò, když zjistí, že ho jeho žena Parisina podvádí s jeho nemanželským synem Ugem d'Este, nechá oba popravit. V poemě změnil Byron jméno markýze na Azo z důvodů „poetického metra", jak naznačuje ve své Předmluvě k poemě.^[2]

V Parisině, stejně jako v Nevěstě z Abydu, zobrazuje Byron incestní romantický vztah. Ugo je Parisin nevlastní syn a jejich vztah je nejen cizoložství, ale dle tehdejšího názoru i incest. S velkou pravděpodobností se v tom odráží Byronův hluboký vztah s nevlastní sestrou Augustou, o kterém se objevovali zvěsti, že byl incestní, což byl velmi vážný a skandální přestupek.^[3]

Marlýz Azo zjistí, že je mu jeho žena Parisina nevěrná s jeho nemanželským synem, když po návratu z milostné schůzky řekne ve spánku jeho jméno Hugo (Ugo). Hugo byl s Parisinou zasnouben, ale jejich sňatek byl zrušen, protože Azo chtěl Parisinu pro sebe, jejich láska však přetrvala. Jakmile je nevěra odhalena, Azo odsoudí svého syna k smrti stětím a donutí zděšenou Parisinu, aby sledovala Hugovu popravu. Ta při ní vydá výkřik, který naznačuje blížící se šílenství.

To ženy vzkřik byl, šíleněj

nevzkřikla nikdy beznaděj,

a kdo slyšeli tento kvil,

jí přáli, aby slední byl.^[4]

Parisin další osud je nejasný. Z Azova zámku zmizela (asi se uchýlila do kláštera) a nikdo se o ní již nezmínil, jako by nikdy nežila. Sám Azo také o Parisině a o Hugovi nemluvil. Znovu se oženil a měl další děti, ale stále truchlil pro ztraceného syna.

• Gaetano Donizetti: Parisina nebo také Parisina d'Este (1833), opera italského skladatele, libreto Felice Romani.^[5]
• Tomás Giribaldi: La Parisina (1878), opera uruguayského skladatele na upravené libreto Feliciho Romaniho.^[6]
• Pietro Mascagni: Parisina (1913), , opera italského skladatele, libreto Gabriele d'Annunzio.^[7]

• Antonio Soma: Parisina (1835), tragédie italského dramatika.^[8]
• Laughton Osborn: Ugo da Este (1861), tragédie amerického dramatika.^[8]

Dílo inspirovalo k vlastní tvorbě například anglické malíře Thomase Jonese Barkera a Forda Madoxe Browna. Brownův obraz Parisina's Sleep (1842, Parisin spánek) je dnes ztracen, ale zachovaly se studie k tomuto obrazu.^[9]

• Parisina, in Josefa Jaroslava Kaliny Básnické spisy, Praha: Ignác Leopold Kober 1874, překlad Josef Jaroslav Kalina.
• Parisina, Praha: Jan Otto 1904, překlad Antonín Klášterský.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Parisina na Wikimedia Commons
•   Dílo Parisina ve Wikizdrojích
•   Dílo Parisina ve Wikizdrojích (anglicky)
• Parisina, Praha: Jan Otto 1904, překlad Antonín Klášterský. Dostupné online v Národní digitální knihovně