Ikonicita

Ikonicita je odborný termín z lingvistiky a sémiotiky, který je odvozen od pojmu ikon ve smyslu Charlese Sanderse Peirce. Podle něj je ikon znak, který odkazuje na označený předmět pouze na základě jeho vlastních charakteristik.^[1] Pojem ikonicita se používá k popisu vztahu podobnosti mezi povrchovou formou znaku a potenciálním referentem.

Ikonicita, tj. vzájemná podobnost mezi jazykovou formou a významem, je tradičně považována za okrajový jev, který z hlediska kognitivního zpracovávání, ontogeneze ani fylogeneze jazyka není příliš důležitý. Za stěžejní rysy lidského jazykového systému  spíše považuje arbitrárnost, tedy jeho symbolická povaha.^[2]

K tomu přispívá fakt, že ikonicita je často definována jednoduše jako podobnost mezi zvukem a významem.^[3]

Většina evropských jazyků má jen poměrně malou skupinu lexikálních výrazů, o kterých lze říci, že jsou „ikonické“, případně „sluchově motivované“: zřejmými příklady jsou slova reprezentující zvířecí zvuky jako „cuckoo“ nebo „quack“ v angličtině či „mňoukat“ nebo „vrkat“ v češtině. Jde tedy o případy, kdy fonologická stavba slova nějakým způsobem zrcadlí sluchový dojem z vnějšího světa a kdy toto slovo označuje třídu reálných referentů.^[4]

Diagramatické ikony se dle Peirce podobají objektům strukturními vztahy svých částí.^[5] U ikonických vztahů mezi jazykovým znakem a jeho objektem máme na mysli především zvukomalebné vztahy. Na Peirce navázal Jakobson a vedle ikonických vztahů ve zvukové struktuře poukázal i na ikonicitu ve struktuře gramatické. Ve vztahu ke zvukové struktuře se jedná o morfologické složky jazykové jednotky (např. přípona u zdrobněliny) a ve vztahu ke gramatické struktuře o jazykové jednotky, které převyšují samotné slovo.^[6] V jazykové oblasti se diagramatická ikonicita vyskytuje hlavně na úrovni morfologické, syntaktické a foneticko-fonologické.

Morfologie je bohatá na příklady znaků, které vykazují vztah ekvivalence mezi signans (označujícím) a signatum (označovaným). V různých indoevropských jazycích tak lze najít u tvarů pozitivu, komparativu a superlativu přídavných jmen postupný nárůst počtu fonémů, např. v angličtině <high – higher – highest>.

V některých jazycích lze zase u množného čísla pozorovat přídavný morfém, který ho odlišuje od jednotného čísla. Množné číslo signans (označujícího) má tendenci napodobovat význam číselného nárůstu pomocí zvětšující se délky tvaru, např. v němčině <Haus – Häuser (dům – domy)>.

Mezi ikony řadí Peirce rovněž metafory.^[5] Podobnost mezi dvěma označujícími lze vyjádřit podobností (kontiguitou) označovaných. Např. slovo hvězda se může vztahovat buď na nebeský objekt, nebo na osobu – obojí se vyznačuje tím, že vše ostatní zastíní. Charakteristickou vlastností je hierarchie obou významů – první význam je primární, bezkontextový, druhý je sekundární, obrazný.^[7]

V syntaxi se můžeme setkat zejména s ikonickým principem posloupnosti, který se dějí na sémantický a pragmatický. Princip sémantické posloupnosti naznačuje, že lineární posloupnost jazykových jednotek odpovídá chronologické posloupnosti událostí v mimojazykové realitě.^[8] Jakobson v této souvislosti uvádí známý příklad Caesarova citátu <Veni, vidi, vici>.^[7]

Princip pragmatické posloupnosti poukazuje na skutečnost, že se důležitější informace obvykle umisťují na začátek věty nebo fráze. Jedním z faktorů pro pořadí ikonického vyobrazení jazykových jednotek je hierarchie. Jakobson uvádí příklad <Prezident a ministr se zúčastnili zasedání.> Toto pořadí je zdaleka obvyklejší než v opačném případě, protože postavení na začátku věty vyjadřuje přednost v oficiální hierarchii.^[7]

Pro ikonické zobrazení chronologických sledů událostí jsou dále typické podmínkové věty, u kterých platí přednostní postavení ve vztahu k důsledku – nejprve musí být stanovena podmínka, aby mohl být vyvozen důsledek^[7] <Když prší, jedu autem>.

Hierarchie gramatických pojmů jako objekt a subjekt rovněž vykazuje ikoničnost. Nejvíce převládajícím postavením v oznamovací větě je postavení subjektu před objektem. Subjekt, který je jediný nezávislý člen věty, určuje, čeho se oznámení týká <Podřízený poslouchá; Nadřízený je poslouchán.>.^[7]

Typickým příkladem jsou onomatopoie (zvukomalebná slova). Jedná se o jazykový jev, při němž forma některých jaz. znaků, označující, bezprostředně souvisí s jejich obsahem, označovaným, tj. forma do jisté míry imituje reálný zvuk.^[9] Jsou tedy jen přibližná a zvykově daná v konkrétním jazyce (viz české hafhaf, fr. ouaoua a něm. wauwau).

Existují i další formy ikoničnosti na rovině foneticko-fonologické, zejména u samohlásek. U zdrobnělin je často důraz na přední samohlásky, u augmentativ na zadní a/nebo otevřené.^[10] Také u slabik můžeme pozorovat jistý druh ikoničnosti <viz angl . mother, father, brother>. Ačkoli tato slova nelze rozdělit na kořen a příponu, je možné vnímat druhou slabiku jako narážku na sémantický vztah. Podobně funguje i franc. výraz <ennemi (čes. přítel)>. I když ho Saussure považuje za arbitrární, můžeme přesto ve spojení <ami et ennemi (čes. přítel a nepřítel)> pozorovat u slov příbuznost.

Dalším příkladem foneticko-fonologické ikoničnosti jsou číslovky. V angličtině se setkáváme s etymologickou spojitostí od číslovky deset <-ten, -teen, -ty>, v ruštině u některých sousedních číslovek <sem´ (7) – vosem´ (8), devjat´ (9) – desjat´ (10)>.

Platí také, že konstelace slov, která mají podobný význam, se vážou na podobné hlásky, ať už je jejich původ jakýkoliv (viz angl. bash, crash, smash).^[7]