Symon Petljura
Symon Vasylovyč Petljura | |
---|---|
Symon Petljura | |
3. Prezident Ukrajinské lidové republiky | |
Ve funkci: 11. února 1919 – květen 1926 | |
Předchůdce | Volodymyr Vynnyčenko |
Nástupce | Andrij Livyckyj |
1. Ministr vojenských záležitostí Ukrajinské lidové republiky | |
Ve funkci: 28. června 1917 – 6. ledna 1918 | |
Předseda vlády | Volodymyr Vynnyčenko |
Narození | 22. května 1879 Poltava, Ruské impérium |
Úmrtí | 25. května 1926 (ve věku 47 let) Paříž, Francie |
Místo pohřbení | Hřbitov Montparnasse |
Národnost | ukrajinská |
Zaměstnání | politik |
Profese | novinář |
Náboženství | Pravoslaví |
Ocenění | Order of Symon Petliura Military Cross Železný kříž |
Podpis | |
Commons | Symon Petliura |
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Symon Vasylovyč Petljura (ukrajinsky Си́мон Васи́льович Петлю́ра; 10. květnajul./ 22. května 1879greg. Poltava – 25. května 1926 Paříž) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského boje za nezávislost a krátce i hlava Direktoriátu Ukrajinské lidové republiky[1].
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Symon Petljura se narodil v Poltavě v tradiční kozácké rodině. V roce 1900 se stal členem Revoluční ukrajinské strany, pro kterou pracoval jako novinář. Ve svých článcích se projevoval levicově a nacionalisticky, což mu vydrželo po celý jeho život. V roce 1905 byl jedním ze zakládajících členů Ukrajinské sociálně-demokratické dělnické strany.
Během 1. světové války sloužil Petljura v carské armádě. Po únorové revoluci se stal členem Ukrajinské centrální rady, která v červnu 1917 vyhlásila ukrajinskou autonomii (autonomie Ukrajinské lidové republiky). V červenci téhož roku se stal Petljura ministrem vojenských záležitostí, ale krátce nato byla Ukrajina obsazena centrálními mocnostmi. V době bitvy u Bachmače v březnu 1918 žádal pro své ustupující pluky pomoc československých legionářů.[2]
V listopadu 1918, v době, kdy se z Ukrajiny stahovala německá a rakousko-uherská vojska, se stal Petljura jedním z pěti členů Direktoria Ukrajinské lidové republiky, hlavním atamanem Ukrajinské lidové republiky.
V lednu 1919, když začaly boje mezi sovětským Ruskem a Ukrajinou, se stal Petljura vůdčí postavou Direktoria. V občanské válce bojoval jak proti bolševikům, tak proti Polsku, Děnikinovi, s nímž na čas spolupracoval, německým vojskům a Ukrajincům vedeným Skoropadským. Jeho vojska též páchala protižidovské pogromy, které Petljura, ačkoliv sám antisemitou nebyl, podle všeho toleroval. Jeho role v pogromech je dodnes předmětem sporů.
Na konci roku 1919 uzavřel spojenectví s Polskem, které uznalo jeho vládu jako legitimní vládu Ukrajiny. V březnu 1920 podepsal v Lubimi s polskou vládou dohodu, že Polsku připadne Lvov a oblast Haliče výměnou za pomoc s dobytím zbytku země. Petljurova a polská vojska dosáhla v rámci rusko-polské války určitých úspěchů, mimo jiné i dobytí Kyjeva, ale nakonec byla nucena k ústupu. Rižský mír rozdělil Ukrajinu mezi Polsko a Rusko a Petljura se stal hlavou ukrajinské exilové vlády sídlící v Tarnówě a posléze ve Varšavě.
V roce 1923, když Sovětský svaz požadoval jeho vydání, odcestoval z Polska do Budapešti, následně do Vídně a Ženevy, až se nakonec v roce 1924 usadil v Paříži.
Atentát na Petljuru
[editovat | editovat zdroj]Dne 25. května 1926 Petljuru zastavil na pařížském bulváru Saint-Michel židovský anarchista Sholom Schwartzbard, který se jej nejprve zeptal na to, zda je pan Petljura, a když se mu dostalo kladné odpovědi, vykřikl: „Braň se, bandito“. Petljuru, který se snažil bránit svou holí, třikrát střelil z revolveru.[3] Posléze počkal na příjezd policie a nechal se zatknout.
Údajným důvodem atentátu bylo to, že řada Schwartzbardových příbuzných na Ukrajině zahynula při pogromech. Schwartzbard na tomto motivu postavil svou obhajobu a byl porotou osvobozen. Podle pozdějších odhalení byl Schwartzbard agentem Sovětského svazu.[4]
Po smrti
[editovat | editovat zdroj]Petljura byl pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti v roce 1991 bylo Petljurovi především v západoukrajinských městech postaveno několik pomníků. Odhalení jednoho z nich na kyjevské třídě Tarase Ševčenka, vyvolalo v roce 2006 určité kontroverze. Roku 2016 byl na téže třídě Petljurovi pomník znovu postaven. Stalo se tak na místě pomníku Nikolaji Ščorsovi, který byl podle zákona o dekomunizaci Ukrajiny téhož roku odstraněn.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ jeho úřad mylně nazvaný President
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.25-54, 54 - 61
- ↑ Ukrajina postaví památník osobnosti protižidovských pogromů. www.part.cz [online]. [cit. 2007-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-27.
- ↑ Симон Петлюра - президент УНР
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Symon Vasylovyč Petljura na Wikimedia Commons
- Симон Петлюра - президент УНР (ukrajinsky)
- (anglicky) Audiobook Petliura, Konovaletz, Bandera – Three Leaders of Ukrainian Liberation Movement murdered by the Order of Moscow
- Ukrajina postaví památník „osobnosti“ protižidovských pogromů
- Simon Petljura na Válka.cz
- Ataman bez vojska, diktátor bez státu. Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobně se zabývá Petljurovým životem, pokouší se o nestranné hodnocení.
- Ukrajinští politici
- Oběti atentátů
- Osobnosti ruské občanské války
- Narození v roce 1879
- Narození 22. května
- Narození v Poltavě
- Úmrtí v roce 1926
- Úmrtí 25. května
- Úmrtí v Paříži
- Pohřbení na hřbitově Montparnasse
- Nacionalisté
- Dějiny Židů v Rusku a Sovětském svazu
- Ukrajinští válečníci
- Zavražděné hlavy států
- Zavraždění politici
- Osobnosti na ukrajinských poštovních známkách